Toto je archivní verze webu obce Poděšín.
Aktuální web naleznete na adrese http://www.podesin.cz/.
Koňské příběhy
Hříbárna Šinkvice
Část 1.
Hříbárna
V roce 1954 prvého dubna jsem nastoupil v Židlochovické hříbárně. Založil ji ředitel statku pan Skýva v roce 1949. Já jsem po nastoupení jezdil s plemennými klisnami z B ročníku s Binkou a Bajaderou. Novým ředitelem v té době byl pan Holub. Hříbata, samé kobylky, se zde soustřeďovaly od teplokrevných klisen ze všech farem tohoto statku a doplňovala se nákupem teplokrevných hříbat od soukromých chovatelů. Největší počet hříbat byl v ročníku E, čtyřicet pět kusů. Jména celého ročníku byla postupně podle abecedy. Tohoto roku odcházel ročník D. Hříbata měla volné ustájení, uvazovala se jen ke krmení a čištění. Objemová krmiva se jim dávala středem stáje. Při uvazování se na hříbata zavolalo na místo. Každé hříbě si brzy zapamatovalo, kde má stát na uvázání. Po nakrmení základního krmiva a po očištění se ihned odvazovala. Na ohrazené pastviny se vyháněla společně. Při cestě z pastvin se zaháněla do rozdělovacích výběhů, kde se rozdělili dle stáří či ročníků. První se oddělil ročník nejstarší, potom střední a nakonec nejmladší. Přivedená hříbata se nejdříve musela naučit na uvazování. Často se vzpouzela neb u matek měla svobodu. Také se musela seznámit s novým domovem a jedno na druhé si zvyknouti. Byla to pro ně veliká změna neb se u svých matek živila jejich mlékem. Některé hříbátko si velice těžko na toto nové prostředí zvykalo a svým naříkavým řehtáním volalo svou matku, ani oves a pěknou jetel nechtělo přijímat. V každém ročníku bylo hříbě, které stádo vodilo a nenechalo se předběhnout. I při rozdělování předběhlo první. Koně takto odchované jsou mnohem odolnější a zdravější. Na pastvu jdou za každého počasí. I v zimě, když se jim čistí stáje, jsou venku na sněhu i v mrazech. V dospělosti jsou výkonnější.
Část 2.
Kování plemenné klisny Binky
Kování plemenné klisny Binky v Těšanském dvoře, ku kterému hříbárna v Šinkvicích patřila. Po nastoupení v této hříbárně jsem první týden byl požádán, abych tuto plemennou klisnu okoval. U kovárny měli malý přístřešek, pod kterým se koně uvazovali. Já jsem byl zvyklý uvazovat koně za ohlávku, klisničku jsem také tak uvázal. Ona to však nesnášela a velice se vzpouzela. Ohlávku si z hlavy vyvlékla a utíkala pryč. Já jsem se za ní rozběhl a chytil ji za hřívu. Přes celý dvůr se mnou běžela, až u hlavní brány jsem ji zastavil a odvedl jsem ji zpět.Tímto činem jsem se v očích zaměstnanců v dílnách i kancelářích dobře uvedl jako nový zaměstnanec. Až po této příhodě jsem se dozvěděl, že tato kobylka při kování musí být uvázána za postroj, jinak vše zpřetrhá a uteče. Nikdo mě však neupozornil a hlavně v kovářské dílně sledovali, co se bude dít. Byli velice zklamáni, že mě kobylka neutekla zpátky do hříbárny, šest km vzdálené. Od té doby jsem již věděl, jak ji při kování uvazovat, aby byla klidná.
Klasifikace koní.
Každým rokem, většinou v červnu bylo hodnocení tříletých hříbat, klasifikace. Znamenalo to, že byli jednotlivě posouzeni a zařazeni do kategorií, cenově odlišných, dle tabulek. Zapisovalo se jejich jméno, barva, výška a původ po rodičích. Byla to ukázka našeho snažení a naší práce během tří let. Nejlepší hříbata byla v D ročníku, o které pečoval Oldřich. Byla velice vyrostlá, nebojácná a tím se také velice snadno a rychle učila v základním výcviku. Hodnotila je skupina odborníků ze státní a krajské plemenářské správy. Přijel také bývalý ředitel Skýva, který, jak jsem již psal, tuto hříbárnu založil. Vybral si nejlépe ohodnocené kobylky z tohoto ročníku, které si byly velice podobné, všechny hnědky, jedna jako druhá, velice krotké.
Část 3.
Tato klasifikace se konala 9. června 1954. V tuto dobu jsem byl ve hříbárni zaměstnán třetí měsíc, mnoho peněz ve formě prémií jsem neobdržel. Velice by se mě hodily, neb jsem se následující měsíc ženil. Další roky již o koně takový zájem nebyl neb se nahrazovali výkonnými stroji a do stájí místo hříbat se plánoval hovězí dobytek, nejdříve na Šaratský Dvůr. Kobylky do Xaverova, které si vybral bývalý ředitel, jsme odvedli do Sokolnic na nádraží a Oldřich je odvezl vagonem na místo určení. Ve hříbárně z tohoto ročníku zůstali vranka Diva a hnědka Dálie. Tyto dvě klisny, s kterými jsem později jezdil, mě několikrát překvapili svou divokostí. Bylo by bývalo lépe, kdyby se rozdělili a byli zapřahány s klisnami staršími, jak se později i stalo. Píši však o nich v jiných pamětech jak na mě převrátili vůz a jak se mě splašily s velikou fůrou suché jetele.
Nový ročník.
Když byla všechna hříbata svedena a doplněna nákupem od chovatelů, vypalovalo se jim na pravém podsedlí, to jest za přední lopatkou, rok narození, pořadové číslo a původ. Bylo to pro hříbátka velmi bolestivé, neb kovová čísla i písmena se musela ohřát v polní výhni do červena. Práce to byla také velmi nebezpečná, neb se každé hříbě snažilo od této bolesti utéci.
Splašené koně.
Po spasení ohrazené části se nespasená tráva vysíká, pohnojí a branami uvláčí. Při tomto sesíkání na velikém svahu se mě klisny Binka a Bajadéra splašily. Měl jsem veliké štěstí, že jsem se na stroji udržel, jinak bych se byl určitě zranil. U stroje popraskalo soukolí a musel být odvezen na opravu. Když si zástupce vedoucího stěžoval, že jsem žací stroj rozbil, pan správce mu odpověděl: „hlavně, že se nic nestalo Milanovi. Stroj se opraví“.
Zvěřina na klasifikaci.
Jak jsem již psal, klasifikace bývala v měsíci červnu, kdy byla zvěř chráněna, maso však při tomto slavnostním hodnocení nemohlo chybět. Po poradě správce rozhodl, že se o maso postará a obětoval svého obtloustlého kokršpaněla. Maso naložili do špecielního láku a v den slavnosti tuto pochoutku upravila kuchařka, která se starala o plné žaludky svobodných zaměstnanců. Protože se hodnocení koní prodloužilo až přes poledne, všichni konští velikáni se těšili na slavnostní hostinu. Všem oběd náramně chutnal, byl podáván jako zvěřina. I piva bylo dostatek a vše bylo zadarmo. Na zpáteční cestě ze hříbárny přepadly tyto návštěvníky žaludeční potíže a veliký průjem, neb maso bylo velice prorostlé tukem. My jsme z toho měli velikou radost, protože vše spořádali a na nás zbyla jen vůně po chutné pečínce.
Zaučování hříbat.
Při zaučování tříletých hříbat pod sedlem i v tahu jsme měli mnoho příhod. Například z F ročníku při zaučování klisny Formy, krásné ryzky. Byla ustrojena a zapřažena v samotě do klády. Když za ní kláda zarachotila, začala skákat a vzpínat se. Dvěma, kteří ji vedli na otěžích za ohlávku se vyškubla a třetího, který ji měl na oprati, povalila a utíkala pryč. Při tomto úprku poničila celý postroj a bez ohlávky, jen se samotným chomoutem přeskočila ohradu u pastviny a běžela ke stádu, které se zde páslo. Tato klisnička byla při klasifikaci ohodnocena nejlépe z celého ročníku, jako elita rekord. Pod sedlem chodila pěkně, ale do chomoutu se jí nechtělo, protože byla zrazena při prvním zapřažení. V Těšanech byl koňař, který řekl, že jí tahat naučí. Brzy však poznal, že to nebude tak jednoduché, a když mu polámala nohy, vrátil ji do hříbárny zpátky. Kdykoliv přijel ředitel s nějakými hosty, vždy si přál, abych jim jí předvedl. Uměla se opravdu předvést, protože téměř nepracovala, běhala jako panenka. Byla však dosti nebezpečná i při předvádění, neb byla schopná na člověka i skočit. Nikdy se jí to však nepodařilo. Také jsem ji ošetřoval a získal jsem její důvěru. Nikdy jsem ji netrestal.
Kastrace hřebečků.
V Šaratském Dvoře byli odchováváni i hřebečci. Protože by se museli po prvním roce oddělovat, byli kastrováni. Byla to těžká práce, proto jsme tam chodili vypomáhat. Udržet ležícího hřebečka na zemi v klidu vyžadovalo velké úsilí. Jeden rok jich bylo více než deset. Zvláštní odměna nás však čekala v kuchyni. Varlata se usmažila s vajíčky. Mezi lidmi je takové mínění, že býčí a koňská vajíčka jdou zvláště mužům velice k duhu.
Na pastvině.
Na pastvě v Koretíně jsme měli klid, vymýšleli jsme proto všelijaké klukoviny. V E ročníku byla velice hodná a pěkná vranka Eduška. Kdo se jako první odváží na ní sednout, bude vítězem tohoto dne a bude odměněn lahvičkou domácí slivovice. Já jsem byl samozřejmě první, kdo se o to pokusil. Oldřich ji držel a já si na ní vyskočil. Jen jsem dosedl na hřbet, vyškubla se Oldřichovi a začala skákat jako na rodeu. Chytil jsem se jí za hřívu a pevně držel. Na konci pastviny se kobylka vzepřela, udělala kočičí hřbet s hlavou až k zemi a já samozřejmě sletěl. Protože jsem spadl do měkké trávy, nic se mi tentokrát nestalo. Přejel jsem však celou pastvinu a tím jsem se stal vítězem.
Rána z milosti.
Téměř v každém ročníku bylo odstávče, které mělo kýlu. Ve hříbárně jsme měli plemennou klisnu z F ročníku jménem Fuga. Narodilo se jí pěkné hříbátko, mělo však také tuto vadu. Statkový veterinář léčil tyto vady svorkami. Přijel i k tomuto případu. Hříbě jsme na nastlané slámě obrátili na hřbet, výplň kýly jsme uvolnili a pan doktor přiložil svorku, která se dle potřeby přitáhla šrouby. Tímto způsobem se postupně oddělila část pod svorkou a odumřela. Nad svorkou vzniklý zánět vlastně zapříčinil, že kýla srostla. Toto hříbě bylo umístěno v oddělené části stáje, aby mělo klid. Ono se však protáhlo hrazením a tuto svorku si utrhlo. Tímto se mu otvor zvětšil a uvolnila se mu střeva, která mu vyhřezla z břicha na zem. Dostala se mu pod zadní nohy a zranila se mu. Když jsme se vrátili z pastvin, nezbývalo nic jiného, než toto hříbátko utratit. Zavedl jsem ho na mříž odpadového kanálu a ránou do čela a vypuštěním krve ukončil jeho utrpení. Během dlouhé mojí činnosti u koní se mě nikdy něco podobného nepřihodilo.
Splašené vranky s branami.
Kobylky, s kterými jsem vezl těšanské mladíky k odvodu, utekly z pastviny. Byly však zapřaženy v branách. Kočí, který svačil, je nechal popásat. Kobylky se něčeho polekaly a vytrhly mu opratě z rukou a utíkaly do hříbárny co jim nohy stačily. Brány za nimi velice poskakovaly, štěstí, že nikdo nebyl na dvoře kudy proběhly a zastavily se až ve stáji. Kobylkám se nic nestalo. Od této příhody se snažily při každé příležitosti utéci domů. Museli jsme na ně dávat veliký pozor.
Odčervování hříbat.
Veterinární lékař, který byl u státního statku v Židlochovicích, chtěl vyzkoušet odčervování hříbat směsí petroleje a oleje. Každému nasunul hadici nosem do žaludku a určité množství této směsi, dle váhy a stáří, velkou stříkačkou do něho vpravil. Když toto praktikoval dvouletému hříběti hnědáčku jménem Hon, nasunul hadičku místo do žaludku do plic. Po tomto zákroku se hříbě začalo dusit a při tom skákalo až na vysoký žlab. Ihned jsme ho dovezli do veterinární nemocnice do Brna. Toto hříbě tam zachránili, ale již bylo tímto poznamenáno na celý život. Když nám ho po vyléčení vrátili, byl velmi hubený. Mě ho bylo velice líto neb jsem ho ošetřoval od odstavu až po klasifikaci. Tohoto koníka jeho těžký dech již stále provázel.
Jak běžela hříbata přes vinohrady.
Když se vypouštěla hříbata na pastvu, šel ošetřovatel, který měl službu před nimi, aby připravil cestu mezi ohrazením. Ten den šel před nimi nový zaměstnanec a zapomněl uzavřít cestu na pole, na kterém oborávali cukrovou řepu. Zvědavá hříbata běžela přes toto pole a ztratila se ve vinohradech. Všichni ošetřovatelé pěšky i na koních se vydali je hledat, což se jim po dlouhém hledání podařilo. Majitelé vinohradu si stěžovali na ředitelství, že mají poničenou téměř celou úrodu na vinici, ale též na polích, neb bylo přede žněmi. Byl z toho velký malér, neb těch hříbat byla více než stovka a ta již nějakou škodu nadělají. Nový ošetřovatel musel ze hříbárny odejíti. Já jsem měl právě poraněnou nohu, která byla v sádře, proto jsem byl této honičky ušetřen.
Poplašení koně.
Když jsem byl zaměstnán ve hříbárně, jezdili jsme po žních ke stohům pro plevy, které jsme smíchali se sušenými bramborami vždy po krmení. Vždy po krmení, aby byly připraveny na další krmení. Ještě jsme při této přípravě toto pokropili vodou, aby sušené brambory nabobtnaly a plevy se také zvlhčily. Při cestě od stohu jsme jeli okolo lesní školky ohrazené drátěným plotem. Zde jsme vyplašili hejno mladých bažantů, kteří při odletu naráželi do plotu, čímž zase polekali koně. Opratě z rukou kočího se vysmekly a koně utíkali z lesa. Protože ke hříbárně vedla cesta proti směru, koně se nestačili obrátit a běželi k těšanské silnici. My jsme je nemohli dostihnout. Od Těšan přijíždělo proti nim auto z ředitelství ze Židlochovic. Když viděli koně bez kočího, povoz zastavili a ptali se nás, co se nám přihodilo. Řekli jsme jim, že se nám koně splašili při průjezdu lesem. Já jsem byl celý postříkaný krví, ale bažantí. On se totiž jeden bažantík zranil, ale já jsem ho chytil a tím jsem byl celý od krve. Povoz jsme obrátili a již bez nehody dojeli do hříbárny.
Stráž na koních.
Okolo Šinkvic bylo hodně travin a na svazích keře a lesní porost akátový. Byl to hotový ráj pro zvěř, hlavně bažantí. Ředitel statku byl velký nimrod a pořádali na podzim velké hony. Pozval mnoho střelců, i tak zvaných svátečních, a proto bylo hodně zvěře postřelené. Z okolních vesnic se při těchto honech scházelo hodně mužských, aby si postřelenou zvěř dohledali a odnesli domů. Dostali jsme proto úkol, abychom tomuto zamezili. Jako stráž jsme jezdili na koních v terénu, kterým již prošli honci i střelci. Ten den zůstávala hříbata ve stájích, aby se zbytečně neplašila . Koně, na kterých jsme jezdili, se také blízkých ran báli, hlavně ti mladší. Pro nás to bývala zábava a nějakou zvěř jsme také dohledali.
Zájezd na Velkou Pardubickou.
Když jsem byl zaměstnán v Šinkvické hříbárně, jezdil jsem každý den do Těšan pro mléko a pro nákupy k obchodníku Suchánkovi, který se mě zeptal, jestli bych se chtěl podívat do Pardubic na jezdecké závody. Řekl mně, že má starší auto, které by mu opravář připravil na tuto cestu, a že by s námi jel těšanský pan farář, který byl též velký milovník koní. Domluvili jsme se, že bychom jeli druhou neděli v říjnu, kdy se jezdí největší překážkový závod na evropském kontinentu. Já jsem samozřejmě souhlasil. Z Těšan jsme vyjeli ráno po mši svaté a u volantu se střídali opravář a majitel auta obchodník Suchánek. Bylo pěkné počasí, cesta nám dosti ubíhala. Když jsme přijeli k Chotěboři, kde silnici přetínají dvoje vlakové koleje, byl povrch silnice propadlý. Řidič nezpomalil rychlost a auto nás vymrštilo, až jsme hlavami narazili do stropu. Všichni jsme se polekali a auto při dopadu velice zaskřípalo. Myslili jsme, že nám prasklo pérování. Dále jsme již jeli velice opatrně. U pardubické dráhy bylo již několik tisíc návštěvníků. Před hlavním dostihem se jely rámcové dostihy, též překážkové, ale mnohem kratší. Všichni jsme se těšili na hlavní závod. Startovalo v něm osmnáct koní, z toho jedenáct polokrevných. Do cíle doběhlo koní devět, na prvních místech se prosadili plnokrevníci. Po tuhém boji zvítězil náš kůň Letec, kterého vedl jezdec Vavroušek. Z tohoto vítězství jsme měli velikou radost. Na další závod jsme již nečekali a odjížděli jsme domů. Já jsem si vzpomněl, že nám psala maminka, abychom si přijeli do Poděšína pro chovného housera. Navrhl jsem proto, abychom jeli přes Poděšín a tohoto housera přivezli. Maminka nám připravila večeři a já jsem chtěl přihnat celé hejno husí, které nocovalo na rybníku. Když jsem se k nim přiblížil, rychle odplavaly doprostřed rybníka. Musel jsem nakonec skočit do vody, aby mně zase neuplavaly a celé hejno jsem přihnal do dvora. Pěkného housera jsme chytili a připravili na cestu. Byl nejvyšší čas, neb všichni tři, se kterými jsem cestoval, již nechtěli dále čekat. Do Těšan jsme již dojeli v klidu, mimo housera, který nás celou cestu obveseloval kejháním.
Převrácený vůz se slámou.
Po celé údobí, když jsem jezdil s koňmi, jsem srovnal na vozy nespočet fůr obilí, sena, jetele, otavy, lnu a mnoho jiné úrody. Ve hříbárně jsme většinou dováželi stlaní pod hříbata a plemenné klisny. Brzy z jara, kdy byla cesta samý výmol, jsem naložil fůru slámy a při cestě se mě zadní část vozu převrátila. Nevěděl jsem, co s tím udělat. Zkoušel jsem ji postavit, ale samotný jsem to nemohl zvládnout. Vypřáhl jsem proto koně, na zadní část vozu jsem připevnil řetěz, do kterého jsem zapřáhl a vůz se slámou se mě podařilo postavit. Do hříbárny jsem již jel velice opatrně, abych náklad ještě jednou nepřevrátil.
Když jsem byl ještě doma, byl jsem velice hrdý, že jsem ještě žádný náklad nepřevrhl. Až když jsme jednou sváželi z pole žito, tak se mě to podařilo. Již u vrat stodoly jsem velikou fůru převrátil. Snopy jsme museli přenést a uložit do párníku ručně. Nejrychleji jsme skládali brambory v Nížkově ve škrobárně. Když se sešlo více mužů, převrátili jsme celý vůz do krechty.
U odvodu s těšanskými legruty.
Vranky z E ročníku Eduška a Elvíra byly určeny, že půjdou do Ledec do kočáru. Aby si této práci přivykly, zůstaly nějaký čas ve hříbárni. Byl to pěkný párek vraných kobylek. Těšanský správce slíbil legrutům, že je do Židlochovic odveze k odvodu s pěkným párem koní. Přijel proto do Šinkvic a určil, že pojedu s tímto párem. Věděl, že se bude po cestě pít hlavně silná domácí slivovice. Určil proto mě, že věděl, že se na mě může spolehnout, že se neopiji. Při příjezdu do Těšan jsem koně přepřáhl do již připraveného vozu. Byl celý opentlený a prostřed byla májka, též celá ověnčená, tak jak to na jižní Moravě bývá zvykem. Všichni chlapci měli láhve se slivovicí a dávali mně připít. Nemohl jsem odmítnout, ale pil jsem jen s mírou. S koňmi jsem jen poklusával, ale přes všechny vesnice jsem jel s větrem o závod, což se chlapcům velice líbilo a vše dobře dopadlo.
Šaratský Dvůr.
V sousedství šinkvické hříbárny byla farma Šaratský Dvůr. Měla jméno dle vesnice Šaratice, kde byl zvláštní pramen vody, která se plnila do lahví a užívala se při žaludečních a střevních potížích, hlavně při zastavené stolici. Když jsem tam poprvé přijel pro kukuřičnou slámu, bylo veliké horko. Této hořké vody jsem se napil a na zpáteční cestě mě rozbolelo břicho a dostal jsem velký průjem. Až po tomto mém zážitku mně bylo řečeno, že obyvatelé této farmy si na jídlo vodu přivážejí buďto z Těšan nebo ze Šinkvic. Tento dvůr byl také osazen hříbaty, ale jiného druhu. Byly od chladnokrevných klisen, které byly na farmách statku na těžké práce. Tyto klisny byly připouštěny kladrubskými bělouši a odchov byl sledován výzkumným ústavem v Brně. Byl to takzvaný metisační pokus. Každý měsíc byly měřeny a váženy. Sledovalo se, je-li toto páření vhodné. Hřebci byli ustájeni na Židlochovickém zámečku a byli určeni k dispozici řediteli neb on tam též bydlil. Většina hříbat se rodila v barvě černé a postupně stářím bělela, tak jako hříbata v Kladrubech. Většina těchto hříbat byla velice klidná a dobře se zaučovala, hlavně v tahu a byla spolehlivá. Byl proto o ně velký zájem. Pro jejich bílou barvu však bylo jejich čištění náročnější neb na nich nečistota byla mnohem více vidět.
Zrušení hříbárny na Šaratském Dvoře.
Když na tomto dvoře zrušili hříbárnu, svedli do stájí mladý dobytek. Krmení jim dovážel kočí s kobylkami z F ročníku. Při vypřahání se něčeho polekaly a utíkaly ze dvora po cestě dolů k Šaraticím. Pode dvorem vedla úzká, ale hluboká příkopa s vodou. Tam se náruční kobylce podařil husarský kousek. Spadla do tohoto příkopu, ne nohama, ale na hřbet. Nemohli ji vytáhnout, přiběhli do Šinkvic pro pomoc. Ihned jsme tam jeli, ale všichni se báli k ní přistoupit, neboť kolem sebe hrabala nohama. Domluvili se tedy, že zajedou do Těšan pro traktor a tímto se ji pokusí nějak vytáhnout. Já jsem tam zůstal a přemýšlel, jak to provést. Vzal jsem ji za ohlávku, práskl bičem a podařilo se mě ji vytáhnout a postavit na nohy. Po této studené lázni již byla velice klidná a kočí opatrnější.
Jaro, zavlažování.
Když nastoupil v Těšanech nový správce, začaly se uplatňovat agrotechnické lhůty. Protože bylo málo potahů, těžko bylo vše včas zvládnout. Správce proto přijel do hříbárny, jestli bych mohl v rámci zaučování hříbat v tahu zavlažovat zaseté obilí. Ono se to zdálo velice jednoduché, ale praxe byla složitá. Při zaučování nemá hříbě ve voze velkou možnost pohybu. Vepředu ho drží oje, ke kterému je připřaženo držákem a postraňky jsou mnohem výše, nemůže proto z nich tak lehce vyskočit, zvláště při zastavení. Měl jsem s tím velké starosti, aby se hříbata neporanila. Připřahal jsem je k plemenným klisnám a po půl dni jsem je vystřídal. Během této práce jsem nemohl zastavit, neb většina hříbat se snažila vyskočit z postraňků a couváním se zbavit postroje. Já jsem měl před touto prací zrněné nohy, musel jsem však bez zastavení celé půldne vydržet v chůzi za tímto spřežením. Tato práce mě však čekala po celé jarní období, než bylo vše zaseto. I svačit jsem musel většinou při chůzi. U rozporek byly jen háčky, ne roubíčky, aby v případě potřeby se mohlo hříbě rychle vypřáhnout. Často se však pobočnice z těchto rozporek při zastavení vysmekly . I když mě nohy často bolely a některé hříbě si zvykalo pomalu , byla to pro mě práce radostná, zvláště, když bylo pěkné počasí a skřivánci mě pěli nad hlavou. Takto jsem zavláčil přes sto hektarů, to jest přes pět set měřic. Když jsem tuto práci ukončil, přijel pan správce v sobotu v poledne, že ještě potřebuje převláčit ozimou pšenici, která měla být již hotova. Na tuto měli speciální brány z ocelových silných drátů, aby se pšenice nevyvlačovala. Slíbil mě, že tyto brány mě za poledne přivezou na pole. Když jsem se zeptal na výměru, bylo mě řečeno, že tato Niva je o výměře osm hektarů, to jest přes čtyřicet měřic. Já jsem řekl, že to nemohu do večera zvládnout. Myslil jsem, že tyto brány mají podobný záběr těm, s kterými jsem zavlačoval zaseté obilí, tři vedle sebe. Čekalo mě však překvapení. Protože tyto brány byly poměrně lehčí, měli těžké trubkové táhlo na kolečkách, aby vláčely celou plochou a bylo jich osm vedle sebe. Práce s těmito bránami mě rychle ubývala, neb měly více než dvojnásobný záběr než brány normální a bylo přesně vidět každý záběr nakloněný po směru jízdy a tento lán pole byl téměř do čtverce. Bylo krásné počasí a z tohoto pole bylo vidět až do Brna. Tímto uvláčeným lánem jsem ukončil jarní období a zaučil jsem více než polovinu hříbat z ročníku tříletých.
Pochoutka.
Jednou dvouletému hříběti se po úrazu začaly křivit přední nohy. Statkový veterinář rozhodl, aby toto hříbě bylo vyřazeno. Když ho odváželi, řekli nám, jestli by někdo ze zaměstnanců měl zájem o maso z tohoto hříběte. Nevím proč se u nás vžilo, že koňské maso je podřadné. Ve Francii i v Itálii je to delikatéz. My jsme si přihlásili několik kg a druhý den nám ho přivezli. Manželka se rozhodla, že ho upraví na řízky, ale mnoho si od toho neslibovala. Když jsem přišel k obědu, ovanula mě příjemná vůně. Manželka mě řekla, že si myslela, že koňské maso jíst nebude. Vůně řízků ji však natolik ovládla, že neodolala řízky ochutnat a zjistila, že takových dobrot mnoho není a oba jsme si velice pochutnali.
Koně čekající na smrt.
Když jsem byl zaměstnán v Šinkvicích, utvořili z obce Měnín Státní statek, protože žádný hospodář nechtěl vstoupit do Jednotného Zemědělského Družstva. Většina měla střední výměru, proto využívali v hospodářství lehké teplokrevné koně, kteří se do statku nehodili. V té době měli v Brně v jatečných stájích přeplněno. Mladší a vykrmené koně posílali do různých zemí, ku příkladu do Francie a Itálie, kde bylo koňské maso stále žádáno. Každý týden si tyto koně odváželi kamiony nebo se posílali vagony. Bylo domluveno, že tyto měnínské koně přechodně ustájí v naší hříbárni. Rozdělili jsme si velkou stáj, abychom je měli kde ustájit. Protože jsme na ně nedostali žádné krmení, museli se spokojit jen se suchou slámou, krmnou řepou a vodou. Asi za týden nám přivezli vzkaz, že máme šest těchto koní zavézt do Brna na jatky. Nám se to zdálo nemožné být do čtyř hodin odpoledne v Brně, když nám to bylo oznámeno téměř v poledne. Proto jsme rychle zapřáhli do vozu, z každé strany přivázali ke koni jednoho a čtyři jsme uvázali za vůz. Velice jsme spěchali po silnici k Brnu. Zpočátku jsme klusali, ale když jsme přijížděli k Brnu, tito koně byli velmi unaveni. Nakonec jsme s velkou námahou na jatka přijeli včas. Právě tam skládali nemocnou krávu, proto jsem si mohl prohlédnout jejich velké stáje, které byly plné koní. Bylo na nich vidět, že jsou dobře krmeni, podestýlku měli po kolena a byli velice čistí. Většina těchto koní byla menšího vzrůstu. Byli také připraveni na vývoz. Měli se mnohem lépe, než u nás koně z Měnína.
(Závěr „Hříbárna Šinkvice“, příště začíná poslední kniha “Jezdecký oddíl Žďár n.S.“.)
Sepsal Bohumil Dočekal, přepsal a upravil Jaroslav Dočekal.